Je pátek odpoledne. Balím aparát, a i když musím druhý den do procesu, nekazí mi to dobrou náladu. Vyrážím směrem na Plzeň a odtud do Křimic na Motosraz. „Snad bude cesta do areálu značená,“ pomyslím si. Ano značená byla, ovšem s ní i cesta na nějaký zámecký festival. Ve změti šipek jsem se dostal do vedlejší vesnice, kde mě poslali zase zpátky. Nakonec jsem po několika radách místních obyvatel a telefonátech osvětlovači a Danovi do areálu dostal. Dobře situované prostředí v bývalém zemědělském areálu, super scéna, noví lidé a co bylo nejlepší – o pár kilometrů dál (konkrétně v Plzni) Kabát. Pepu Vojtka muselo asi štvát, že mu UV stáhli z koncertu pár lidí 
Fakt je, že z koncertu teplické party, které vykrádáme repertoár asi nejčastěji, jsme měli trochu strach. Ale pořád jsme na tom byli relativně dobře, areál nebyl úplně prázdný. Po dvou hodinách, které úderem devatenácté vyplnila parta Šutr, přišel náš čas. Stavíme aparaturu, skočíme pro pivko a ve 22.00 začínáme hrát. Narozdíl od předchozí kapely, na kterou vyšel nešťastný čas, kdy bylo ještě vidět, jsme odstartovali pod rouškou šera a první motorkáři se odvážili ze stanů k jevišti. „Škoda, že tu scénu nepostavili už v Plzni u Tesca,“ pousmál se Dan nad příliš velkou vzdáleností stanů a výčepu od jeviště. Legrace ho ale opouští ve chvíli, kdy mu praská struna. Narozdíl od klatovské Střelnice, kde děvčata oslňuje dvěma nástroji, dochází k neplánované pauze a Dan, který si tentokrát vzal jen jednu kytaru, v rekordním čase mění strunu. Ostatní vyplňují trapné ticho pidlikáním prvních tónů následující skladby a Franta se snaží hlasitým HEJ – HEJ – HEJ alá Bruce Dickinson vygradovat atmosféru pod jevištěm. V tom mu pomáhá Luděk, který řeže do bicích a užívá si silného zvuku Jirky Hoitchiho, který přivezl z Klatov snad i bedny ostatních zvukařů. Dan připojuje kytaru a začínáme znovu hrát. Během jedné kabátovské písně se snaží dvojice děvčat dostat k nám na scénu. Jedné z dívek se podařilo přelézt zábrany. V hlavě si sumíruji rozhovor hlubokých pohledů beze slov, v tom ale přiběhne ochranka a táhne slečnu zpátky. O slovo se opět hlásí Danova kytara. Kytaristé jistě potvrdí, že struna natažená během vystoupení, je nezmar, protože se neustále rozlaďuje. V přítmí jeviště Dan mžourá na digitální ladičku a křičí na Světlušku (osvětlovače a našeho dobrýho kámoše), ať mu rozsvítí. Než uvede Franta další skladbu, Dan má opět naladěnou loutnu a my můžeme pokračovat. S jednou pauzou hrajeme až do půlnoci a na přání posluchačů i pořadatelů v roli konferenciérů ještě přidáváme.
Druhý den padám v práci na hubu. Co se dá dělat, ale stálo to za to. Večer mi volá Dan. V Křimicích odřekly dvě kapely a jestli prý můžeme přijet ještě v sobotu. Bohužel tahle nabídka přišla pozdě. Vědět to ráno, zorganizuji si pracovní sobotu jinak. Navíc se dozvídám, že v Křimicích každou chvíli prší, takže atmosféra by asi nebyla nejlepší. Navíc v rachotě visí i Franta. Škoda. Snad příští rok.
Následující den přichází smutná zpráva. Mailem dostávám od krajského ředitelství hasičů svodku se zprávou, že u Křimic se kdosi zabil na motorce. Netuším o koho jde. Přesto za celou kapelu cítím se všemi jeho kamarády, známými a blízkými. Budiž Ti země lehká…