Snad na nic nezapomenu. Ano, chci vám vyprávět o našem výletu do pražských hudebnin, který byl rozhodně plný zajímavých zážitků. Franta s Luďkem bohužel nedostali v práci dovolenou, takže se do hlavního města vypravila kytarová sekce s osvětlovačem Jirkou. Aby byla zábavná i cesta, rozhodli jsme se cestovat vlakem. Nemýlili jsme se. Už ráno na nádraží došlo k vtipné situaci, když jsem si kupoval lahváče na cestu. „Vy jste Zdeněk, že? Já vás poznala podle trička,“ pousmála se paní v bufetu. Měl jsem ten den na sobě stejně jako Piko s Danem naše výroční triko. Z další věty už bylo jasné, že ona vedoucí bufetu je maminka mé drahé polovičky. Po chvíli dorazil Dan. „Nějaký pivo mám, ale nic k jídlu.“ Šli jsme znovu do bufetu. Kupujeme bagety na cestu, přitom Dana kontroluji: „Vzal sis ladičku?“ „Jo.“ „A trsátka?“ „Ty taky.“ Oranžové, že jo,“ dodala paní za pultem, což Dana, který nevěděl o mém předchozím nákupu, pobavilo vzhledem k historce z klatovských pivních slavností. Další veselost se odehrává u okénka při kupování hromadné jízdenky. „Ještě se platí ty rychlíkový příplatky?“ ptá se Dan paní pokladní. Žena s ironickým úsměvem na rtech kroutí hlavou. „Víte, já nejel vlakem třicet let. Ne, to je blbost, to je moc. Kolik mi to vlastně je?“ ptá se Dan sám sebe šibalským tónem, který pobaví i nějakou slečnu za námi.
Fotogalerii z této akce najdete ZDE
Nasedáme do vlaku, z motoráčku od Nýrska přisedá Piko s Jirkou. „Nebyli jste náhodou v jiným kupé? My vás hledali na kraji vagonu,“ ptá se Jirka. „Jo, byli, ale tam to smrdí, jako když se odkope selka. Někdo tam zřejmě zapomněl epesní šavli,“ dodávám. Sotva se vlak rozjel, všichni jsme začali z chlebníků tahat lahváče, bagety a další svačiny. „Ty vole, začít chlastat už v šest ráno,“ zasmál se Dan. Po chvíli se otevřely dveře kupé a dovnitř vešla průvodčí, která spíš než pracovnice ČD vypadala jako silná konkurentka Angeliny Jolie. Snažíme se s ní navázat rozhovor. „Můžeme tady kouřit?“ napadla nás první pitomost. Rozhovor byl tímto u konce. „To snad není možný, že taková holka dělá průvodčí.“ Přijíždíme do Plzně, kde vlak chvíli stojí. Přemýšlíme, zda nejít na cigárko, ale na protějším nástupišti vidíme dvojici chlapů, kteří schovávají doutnající cigarety před blížícími se muži zákona. Za chvíli je vlak opět v pohybu a my začínáme plánovat trasu po Praze. Piko se projevil jako zkušený navigátor, ostatně jako jediný z nás si zjistil adresy jednotlivých hudebnin a vzal s sebou plán Prahy. „První budou Kytary.cz, pak akorát stihneme domluvenou návštěvu u Warwicka, potom máme kousek do Muzikeru a nakonec bych vlezl do Music city,“ vytyčil Piko naši trasu. A teď kudy kam. Začíná rušná debata mezi Pikem – navigátorem a Danem, který dříve jezdil do Prahy pro zboží. „Ne, je to tady,“ ukazuje Dan na jeden konec plánu Prahy. „Ne tady,“ míří Piko prstem přes Vltavu na druhou stranu. „Podle adresy je to tady. Tuhle čtvrť znám. Tam jsem jezdil pro umělé čuráky,“ oponoval Dan za hurónského smíchu ostatních členů hudební výpravy. Trasu jsme nakonec naplánovali, přičemž přišla další kontrola jízdenek. Bohužel v Plzni vyměnili průvodčí, takže místo původní manekýny přichází chlápek, který má na hlavě místo bujné kštice kouty jak stalingradské kleště a na temeni se mu kvůli řídnoucímu porostu objevuje cédéčko. Zklamaně mu podáváme lístek a radši se už na nic neptáme. Všichni dopíjíme své čtvrté pivo, přece se s těmi lahváči nebudeme tahat po Praze. Pivo dělá své, takže se jeden po druhém trousíme na záchod, což díky stejným tričkám s logem Ukradený vjecy upoutá pozornost cestujících v ostatních kupé.
V osm ráno přijíždíme na Smíchov. Metrem pokračujeme do stanice, která je nejblíže prvním hudebninám. Venku se dohadujeme kudy dál. „Do prdele, kde jsou ty Kytary.cz?“ začínáme zvyšovat hlas. Pražáci na nás koukají jako na magory, protože stojíme pod obrovským červeným billboardem s logem zmíněného obchodu a šipkou. Pochopitelně si nikdo z nás poutače nevšiml. Přicházíme do krámu a nevíme kam dřív. Piko s Danem se hrnou ke kytarám, Jirka se po chvíli rozhlíží po nějaké té zvukařině a já mířím k basám. Dan s Petrem zkouší všechny možné modely, já sáhnu hned po mé vytoužené base Fender Jazz Bass. Bohužel nemají americký model, pouze Mexiko. Kluci sjíždí další kytary, já se hrnu pro basu Hohner, která svým tvarem připomíná spíš pádlo. V hudebninách, odkud si občas necháváme poslat do Klatov těžko dostupné zboží, opouštíme asi po hodině a půl. Dostáváme chuť na kafe a snažíme se najít nějakou restauraci. Všechny jsou ale zavřené. Nakonec vidíme ceduli Gambrinus u fotbalového stadionu. Otevřeno od 15 hodin. Ve vstupní hale však mají automat. Kupujeme si tradičně šizeného turka a usedáme na terasu. Za chvíli k nám míří jakýsi pán. „Je vy jste zlatej. Vy nám jdete odemknout hospodu,“ raduje se Dan. Po chvíli ho ale nálada opouští, protože pán je od telekomunikací a jde někam do areálu zapojovat telefon. Dopíjíme automatové kafe a vydáváme se k Warwicku. Tyhle hudebniny však fungují jen jako kancelář s vybranými modely kytar, kam normálně lidi nemohou. Návštěvu však domluvil náš kamarád a klatovský prodejce hudebnin Karel Kesman. Návštěva je však jen pro dva lidi. Já Warwickům moc nefandím, takže se s Jirkou vydávám do prodejny levných knih, kde se obtěžkáváme životopisy Iron Maiden, Black Sabbath a Metallicy. Asi za hodinu vychází Piko s Danem z kanceláře a vyrážíme opět na metro. Cestování metrem je skutečně zážitkem. Trička Ukradený vjecy opět slaví úspěch a Pražáci se za námi na eskalátorech otáčí. Jezdíme s přestupy a ani ve vlaku metra se nesnažíme chovat nenápadně. Máme sluneční brýle nasazené vzhůru nohama a zatímco obyvatelé hlavního města vytahují v metru knihy nebo přeložené noviny, Piko rozbaluje plán Prahy dlouhý přes půl vagonu.
Přijíždíme k hudebninám Muziker, které jsou však od stanice metra poněkud vzdálenější. V horku míříme k obchodu, přitom i trochu bloudíme. Muziker nás uchvátil na první pohled – zkrátka hangár s hudebními nástroji. I tady trávíme značně dlouhou chvíli, Piko si zde navíc vyzvedává objednané dvanáctipalcové reproduktory, s nimiž se pak musíme táhnout do metra. „To chceš ty kysny vláčet až na vlak?“ děsíme se transportu těžkých amplionů. „Nebojte se, mám to vymyšlený. V Music city je dnes soutěž kapel a hraje tam i Mash. Dám ty repráky Želvovi do auta, ať mi je odveze do Nýrska.“ Piko zkrátka myslí na všechno. V Muzikeru vyzkoušíme všechno možné. Já beru do ruky basu Fender Marcus Miller signature, Dan si vyzkoušel Gibsona z osmdesátých let, jehož cena překračuje částku za ojeté auto.
Na cestě do Music city jsme už docela hladoví. „Co zajít někam na oběd?“ ptá se jeden druhého, ale z toho nakonec sejde. „Koukneme na Mash, pak se najíme a potom prohlédneme Music city. To bude akorát, abychom pak stihli zpáteční vlak,“ rozhodl Dan. Do Music city hned vedle O2 arény přijíždíme právě ve chvíli kdy začíná hrát Mash. Vysedáváme na baru, osvěžujeme se dvanáctkou a mě je jasné, že takhle oběd (nebo spíš už večeři) a ještě prohlídku hudebnin nestihneme. Objednávám si nakládaný hermelín (nemají totiž klobásy), což samozřejmě zbytek kapely pobaví. V Music city se vedle Mashe setkáváme i s Danem Horynou z legendární kapely Merlin, který je zároveň zaměstnancem. Odcházme na prohlídku hudebnin. Piko si zkouší další sedmistrunnou kytaru, tentokrát Ibanez K7 (signovaný model skupiny Korn), Danovi se zase líbí Gibson, model Zakk Wilde. „Já to samozřejmě kupovat nebudu, ale chtěl bych si na to zahrát,“ prosí Dan prodavače. Kytara je kvůli případným nenechavcům až u stropu, takže si prodavač musí pro štafle. Kluci se zavírají s kytarami do zkušeben, já se opět hrnu k Fenderům. V jednom stojanu mi padnou do oka modely z rukou českých kytarářů. Ti se vyžívají ve výrobě poněkud atypických tvarů. „Zdendo, copak jsi to našel zase za hybrid,“ smějí se kluci, když vychází ze zkušebny. „Ty vole, ale hraje to epesně. A cena taky ještě ready. Necelých padesát tisíc,“ oponuji.
V Music city už musíme hlídat čas, abychom stihli vlak. Cestou se ještě stavíme v hospodě, normální jídlo už ale nestíháme, takže se futrujeme tlačenkou, hermelíny a utopenci. Metrem přijíždíme zpátky na Smíchov, kde si ve stánku kupujeme na cestu ještě lahváče a bagety. Míříme do Klatov a někde za Plzní dopíjíme svá osmá piva. Vskutku podařený výlet. Co nejdřív musíme zase někam vyrazit.